Alenko? Kde končí vřelost a začíná nevyžádaná familiarita

Online komunity se rády prezentují jako přátelské místo. Oslovujeme se jménem, přidáváme emoji a snažíme se, aby se mezi komentáři neztratil člověk. To všechno mi dává smysl. Jenže někdy tahle snaha o blízkost překročí hranici, na které se druhého nikdo nezeptal.

Třeba když mě člověk, který mě osobně nezná, začne pravidelně oslovovat „Alenko“.

Možná vám to zní mile. Možná si říkáte: Vždyť je to jen jméno. A věřím, že ten, kdo ho používá, se většinou opravdu snaží být přátelský. Jenže dobrý úmysl sám o sobě nezaručí, že je takové oslovení příjemné i tomu, komu patří.

Vytvořeno ChatGPT

Co mi na „Alence“ vlastně vadí

Nepotřebuju, aby mi lidé vykali, uváděli můj titul nebo se mnou mluvili jako v dopisu z finančního úřadu. Neformálnost mi nevadí. Vadí mi automatická důvěrnost, ke které jsme se společně nedopracovali.

Když zdrobnělina přijde bez předchozího vztahu, něco se pro mě v rozhovoru změní. Najednou si připadám trochu menší, trochu roztomilejší a trochu méně dospělá. Moje názory a zkušenosti jsou pořád stejné, ale oslovení jim jako by ubralo na váze.

Zvlášť pokud mě tak oslovuje muž v pozici lídra nebo učitele. Tam už na mě „Alenko“ může působit paternalisticky až lehce šovinisticky, i když to dotyčný vůbec neměl v úmyslu.

Netvrdím, že tak zdrobněliny vnímá každý. Popisuju, jak působí na mě. A právě v tom je podstata: stejným oslovením můžeme u jednoho člověka navodit blízkost a u druhého nepříjemný pocit.

Blízkost nevznikne tím, že někomu upravíme jméno

Na internetu o sobě často víme překvapivě málo. Profilová fotka, pár vět v medailonku, několik komentářů. Z toho si skládáme představu o člověku, jehož život ve skutečnosti neznáme.

Nevíme ani to, kdo mu smí říkat zdrobnělinou. Možná takové oslovení miluje. Možná ho má spojené s někým blízkým. A možná ho celý život poslouchal ve chvílích, kdy ho někdo nebral vážně.

Nemusíme znát celý příběh, abychom mohli začít základní podobou jména. To, že chci působit přátelsky, ještě neznamená, že si můžu sama určit, jak důvěrný náš vztah je. Ten pocit musí vzniknout na obou stranách.

Potřebujeme vůbec oslovení v každé odpovědi?

Někdy mi připadá nadbytečné už samotné opakování jména. Když někoho označím zavináčem a platforma připojí jeho jméno, všichni vědí, komu odpovídám. Další oslovení v textu už nepotřebuju.

Chápu ale, že to někdo má jinak. Jméno pro něj znamená: Všímám si tě. Odpovídám konkrétně tobě. Pro mě může být ve stejné situaci jen další vrstvou kolem sdělení, ke kterému se chci dostat.

Obojí je v pořádku. Potíž nastává, když svůj vlastní způsob komunikace začneme považovat za univerzální recept na příjemnou atmosféru. A bez přemýšlení k němu přidáme ještě zdrobnělinu, protože ta přece musí být milejší.

Nemusí.

Pocit bezpečí a přijetí pro mě vzniká hlavně z toho, jak spolu lidé jednají, jestli si naslouchají, jestli berou vážně odlišnou zkušenost, jestli dokážou přijmout drobnou prosbu, aniž by z ní udělali problém.

Zdrobněliny mají své místo. Záleží na vztahu

Samozřejmě existují rodiny, přátelství a dlouholeté vztahy, ve kterých jsou zdrobněliny úplně přirozené. Lidé se tak oslovují rádi a oběma stranám to vyhovuje. Rozdíl je v kontextu a vzájemnosti. Osobní oslovení může vyrůst ze společné zkušenosti. Může vzniknout domluvou. Může ho nabídnout sám člověk, kterého se týká.

Když se ale představím jako Alena, dávám tím docela srozumitelnou informaci, od které se dá začít. „Aleno“ je přátelské oslovení, se kterým se cítím dobře. Nepotřebuje žádné vylepšení.

Pokud vám nějaké oslovení nesedí, nemusíte nejdřív dokazovat, že máte dost závažný důvod. Nemusíte vyprávět svou minulost ani připojovat odstavec ujišťování, že se na druhého nezlobíte.

Stačí třeba: „Prosím, oslovuj mě Aleno, zdrobnělina mi nesedí.“

Rozumím tomu, že člověk mohl mít dobrý úmysl. Zároveň mu můžu říct, jaké oslovení je mi příjemné. Obojí se do jednoho rozhovoru vejde.

A pokud spolu chceme vytvářet přátelskou komunitu, měla by se do ní vejít i tahle malá prosba.