Agatha Christie

Čte: Vladimír Čech

Vydal: Tympanum, 2008

 

Tohle není detektivka!

Což nic nezmění na tom, že se mi příběh líbil, a v podání Vladimíra Čecha byl i velmi poutavě, byť poněkud pomalým tempem, načten.

Proč se domnívám, že Deset malých černoušků není detektivka? V pravé detektivce je detektiv, který vyšetřuje, až najde a usvědčí pachatele.

V tomto případě poslední oběť umírá asi hodinu před koncem audioknihy, následuje popis zcela bezvýsledného pátrání, načež je nalezen dopis vhozený v lahvi do moře, ve kterém pachatel popisuje, co, proč a jak udělal. Tedy doznání.

Policie ani Scotland Yard tentokráte neuspěli, ale i přes to mají přiznání pachatele.

Domnívám se, že čtenář, resp. posluchač, sice dostává různé indicie v průběhu děje samotné ostrovní záhady, ale ten jediný fakt, který zapadne na místo v okamžiku, kdy víte, kdo je pachatelem, zazní až z úst vyšetřovatelů. Tedy v době, kdy už jsou všichni dávno mrtví.

Samotné rozuzlení se pak snad i snaží čtenáře přimět, aby přemýšlel o tom, kdo určuje, co je spravedlnost. To ale nesmí být onen čtenář na konci knihy rozezlen absencí poctivé detektivní práce dotažené do zdárného konce.

Přednes Vladimíra Čecha je klidný, srozumitelný a velmi příjemný, bez chyb a přeřeků. Příběh díky tomu plyne pomalu a jakoby líně, což ovšem atmosféře na ostrově vůbec nevadí. Kladně hodnotím i znělky mezi kapitolami, občas šumění moře, jindy štěbetání ptáků, zkrátka dobrá atmosféra.

Zábavu si musel užít i překladatel, když fiktivní postavu člověka, který oněch deset lidí na ostrov pozval, pojmenoval N. Z. Namy (Vladimír Čech čte jako nejmy), což je homonymem pro "neznámý", v originále U. N. Owen - unknown.