Přiznávám, že blog Kafe a cigárko jsem nesledovala pravidelně. Vlastně mi z poslechu byla povědomá jen jediná příhoda, kdy autorce došel benzín v Praze na Andělu. Marie Doležalová je mi však z mnoha důvodů sympatická sama o sobě, i když jsem ji, stejně jako mnoho dlaších lidí, poznala díky sitcomu Comeback. Její blog však dává možnost nahlédnout pod pokličku hereckému řemeslu celkově, což je pro lidi, kteří přestali chodit do dramaťáku v páté tříde a do divadla zajdou tak jednou, dvakrát do roka, fakt něco nového a neznámého.

​

Poslouchat audioknihu je jako jít si sednout do kavárny s kamarádkou herečkou a poslouchat její vyprávění (o tom, jak tato akce probíhá ve skutečnosti, se v knize dozvíte také). Jednotlivé příhody na sebe vesměs nenavazují, takže je fajn pustit si knihu prostě někde od prostředku a nemuset moc přemýšlet, o co jsem asi přišla. Vyprávění je vtipné, lehké, sebeironické, což je právě ten důvod, díky kterému se Marie Doležalová získala ocenění za blog roku v anketě Magnesia Litera. Některé z jejích pozdějších příspěvků na to reagují, popisují pocit okouzlení touto skutečností i komické situace, které nastaly.

​

Během slavnostního uvedení v den Velkého audiočtvrtku Marie přiznala, že jí režisér musel pomáhat s tím, aby zněla jako ona. Celkem tomu rozumím, vždyť i čtení audioknihy je svým způsobem herecká role a posluchač nedostává domů pravou Marii Doležalovou, nenalíčenou, rozcuchanou, možná trochu hubatou dámu se zálibou v pití kávy a náruživou kuřačku, nýbrž mediální obraz, který zahrnuje ztřeštěnou, stále usměvavou bytost, jež je stále u mnoha lidí zapsaná jako ona společensky neobratná Saša Bůčková.

​

Při prvním poslechu mě mírně uváděla do rozpaků možná až přílišná rozjásanost projevu. Přeci jen kdyby autorka kohokoli pozvala na kafe, asi by své zážitky nevyprávěla s takto výraznými výkyvy v intonaci. K celkovému vyznění audioknihy se však tento styl vlastně hodí a ve druhé, třetí historce z hereckého podsvětí už jsem si připadala jako stará známá.

​

Výrazným a zajímavým prvkem této audioknihy jsou hudební předěly. Znělky jsou tvořeny zejména saxofonem, perkusemi, kontrabasem a občas i zpěvem a svým stylem připomínají jazz. Obvykle mají okolo 10 – 15 vteřin, což je délka dle mého gusta. Výjimkou je píseň, která audioknihu uzavírá. Je zcela v duchu ostatních zvuků, které se mezi slovy Marie Doležalové linou, avšak jsem upřímně ráda, že je tam jen jedna a že je na konci, takže ji můžu s klidem vypnout. Úvodním zvukem audioknihy je typická znělka vydavatelství Tympanum, abyste náhodou nezapomněli, kdo pro vás tento kulturní zážitek připravil.

​

A připravil ho dobře. Zvuková stopa má vyrovnanou hlasitost a (pominu-li závěrečný song) nenašla jsem jediný rušivý prvek.

​

U knihy Kafe a cigárko vidím tak jen jednu nevýhodu – ačkoli mě bavila, nemám chuť si ji poslechnout znovu. Zůstane mi tak po ní pocit z dobře vykonané práce a CD v krásné krabičce jako artefakt, který si třeba jednou nechám autorkou podepsat.

​