Juraj Červenák

Vydal: Slovart, 2014. ISBN: 978-80-556-1148-8.

​

​

Kapitán Stein, notář Barbarič a kaprál Jaroš se po událostech v Banskej Štiavnici vypravili do Prahy. Nebyl to ale rozhodně žádný výlet za zábavou, povolal je bratr krále Rudolfa, Matěj, aby vyšetřili únosy a vraždy prvorozených dětí významných pražských šlechticů.

 

Je trochu zvláštní o této knize psát česky, celou jsem ji totiž přečetla v původním slovenském vydání, a bylo to osvěžující.

 

S trojicí vyšetřovatelů jsme se seznámili v předchozí knize, Mrtvý na Pekelném vrchu, nebylo proto potřeba vysvětlovat jejich motivy a smýšlení, prostě přijeli do Prahy a okamžitě se zapletli do problémů. Pardon, vyšetřování. A jejich kroky vedly do panských sídel, židovského ghetta i dodnes známé hospody Jedová chýše. Sledovat, kudy procházeli, bylo pro mě, která centrem Prahy procházím téměř denně, celkem zábavné (v Banskej Štiavnici jsem taky byla, ale Prahu znám přeci jen lépe).

 

Trojice vyšetřovatelů dostala trochu více prostoru k projevům svého smýšlení, zejména Stein. Je zarytým pravověrným katolíkem. Protestantského Barbariče je ještě ochoten tolerovat, i když má výhrady vůči jeho mravům, veškeré jeho hovory se Židy však končí na tom, že jsou to Židé. I on však zjišťuje, že mezi „vychytralým“ a „úplně blbým“ přeci jen nějaký rozdíl je. Některé jeho projevy působí až mírně komicky.

 

Vyšetřování je zavede k samotnému Rabi Löwovi a jeho „golemovi“. Tato legenda je v příběhu pojata velmi zajímavě.

 

Podstatně více místa dostal i kaprál Jaroš, syn pražského kata. Nejen, že hraje významnou roli v jisté fázi vyšetřování, dozvídáme se i více o tom, proč musel z Prahy odejít. Tahle část příběhu mě hodně zarmoutila, včetně chování Jaroše staršího. Jsou zkrátka chvíle, kdy ani pokání nepomůže.

 

Jestli ale příběh došel až k happy endu, neprozradím. Za to můžu slíbit alespoň jednu opravdu vtipnou scénu na každých padesát stran, různé narážky a upozornění na historické souvislosti rozumně dávkované do velmi zábavné a trochu i poučné kompozice. Jeden příklad za všechny (str. 204):

 

Potom dal vyzliecť a na škripec natiahnuť veliteľa Baziliškov.

„Teraz uvidíte, ako sa hrá na chýrne hradné husle, páni,“ poznamenal Popel z Lobkovíc.

„Husle?“ pozrel naňho Stein.

„Tak nazývajú ten škripec. Keď naň kat zahrá, hneď sa všetci pustia do spevu.“

„Spomínam si  na povesť o rytierovi Daliborovi z Kozojedov,“ poznamenal Barbarič. „Bol tu prvým väzňom, zhruba pred sto rokmi…“

„Áno, po ňom je veža pojmenovaná,“

„Vraj si v žalári krátil čas hrou na husle. Obávam sa že šlo o krutú metaforu.“

 

V průběhu knihy se objevují slabší a pomalejší místa. Závěr je ale naprosto famózní a jednoduše dechberoucí. Vzhledem k vlastním nedostatkům ve vzdělání nemůžu vytknout ani žádnou historickou nesrovnalost a za použití spíše moderního slovníku (a pár slov, která by člověk 16. století nejspíš neznal) rozhodně body nestrhávám.

 

Krv prvorodených jsem si opravdu užila a můžu ji vřele doporučit všem, i pokud nemají s historickou detektivkou zkušenost. Jen je asi lepší před čtením druhého dílu znát ten první.

​