Kateřina Tučková

 

Vydal: Host, 2012. ISBN: 978-80-7294-528-3

2. vydání: Host, 2013. ISBN: 978-80-7294-858-1

 

 

Žítkovské bohyně – můj rest a příspěvek do roku variability zase taková pecka nebyla. Nebylo to špatné, ale čekala jsem od toho něco víc, možná trochu jiného.
 

Hlavní postavou je Dora, která se snaží v archivech vypátrat, co se stalo s její tetou, žítkovskou bohyní Surmenou, jež je s bratrem po smrti jejich matky vychovávala. Surmenu předvolala policie a už ji nevrátila, což pro Doru znamenalo přesunout se do dětského domova, zatímco její bratr Jakoubek skončil v sanatoriu pro duševně nemocné. Dora v dobách socializmu psala o žítkovských úžasných ženách diplomovou práci, která však nemohla kvůli režimu vypadat tak, jak by si ona sama představovala. Koncem 90. let proto podstupuje nový, hlubší průzkum, který chce zakončit novou prací, aby napravila, co dříve nemohla.

 

Z nějakého důvodu se mi nejvíc líbila první část, ve které Dora prochází archivy STB, jsou uvedeny události z jejího dětství a dospívání, trable s bratrem a vůbec. První oddíl jsem přečetla málem jedním dechem i přes to, že jeho podstatnou část tvoří právě záznamy agentů ze sledování, které ne vždy oplývají čtivostí a kvůli častému používání zkrácených slov jsou místy hůře pochopitelné.

Další části už však tolik překvapení nepřinesly, vlastně se táhly na stejné vlně, i když obnášely zkoumání jiných archivů, včetně těch nacistických. Jako kdyby příběh vyčerpal to nejlepší na začátku a potom už jen stagnoval.

Poslední kapitola však dodala vzpruhu a zajímavé rozuzlení. Nechci prozrazovat víc, kniha fakt stojí za přečtení, ale negarantuju nikomu, že se mu bude líbit, o čemž svědčí rozpětí hodnocení ostatních recenzentů na Goodreads.