Za hlavní hrdiny tohoto příběhu můžeme označit tři nejvýraznější osoby (najdeme je na obálce) a i když je kniha vyprávěna er-formou, vždy přesně poznáme, číma očima děj právě sledujeme. Tím prvním je doktor Adúla Maslúd, poslední žijící lovec ghúlů a jiných nestvůr. Je neco mezi čarodějem, zaříkávačem, alchymistou a dědečkem hříbečkem. Jeho kaftan je díky kouzlu vždy čistě bílý a ode mě si vysloužil přezdívku Odúla, a to nikoli kvůli tolkienovskému monstru, nýbrž tělesným rozměrům.

 

Druhou nejdůležitější postavou je mladý derviš Rasíd, na jednu stranu horká hlava, na tu druhou náboženský fatatik s totálním smyslem pro morálku a dodržování zákonů. Třetí je pak dívka, kterou ti dva najdou v pustině. Zamía je poslední členkou kočovného rodu, který měla chránit, ale selhala. Všichni jsou mrtví a jejím jediným cílem je pomstít smrt svého kmene, i kdyby u toho měla sama zemřít. Vina, kterou cítí, je obrovská a svazující.

 

Každý z této trojice má svou osobní bolístku, která ho žene vpřed. Za solidně rozjetou zápletkou, která zahrnuje vedle hordy ghúlů i krutovládu nového kalifa a morálně neurčitého šéfa odboje, je zajímavé sledovat myšlenky hrdinů příběhu i nesmělé milostné oťukávání dvou nejmladších členů výpravy.

 

Bohužel je o dost snazší sledovat myšlenky než přímé řeči. Myšlenky jsou totiž graficky daleko lépe odlišeny od zbylého textu. Rozhovor se vyznačuje vyšším množstvím pomlček, které jsou ale často využívány i pro jiné účely. Co přesně postavy řekly, tak není vždy jednoznačně jasné.

 

Druhou velkou slabinou knihy je hodně pomalá, rozvleklá a ukecaná střední část, přes kterou pro mě bylo hodně obtížné se pročíst. Pokud však máte rádi hloubavé hrdiny s bohatým vnitřním životem a barvité popisné scény, v Půlměsíčním trůnu najdete příjemnou oddechovou záležitost.

 

V lecčem mi kniha připomínala Bartolův Alamut – knihu o náboženském fanatizmu. Ten se vykytuje i zde, i když ne v tak silné podobě. Časté jsou však citace smyšlených svatých textů, formulky, které zahánějí zlé duchy, modlitby k božstvům tohoto literárního světa. Saladin Ahmed nejspíš vytvořil úplně nové náboženství.

 

Postavy tak nejsou černobílé. Obávaný velitel odboje, Sokolí princ, je pro prostý lid hrdinou, avšak záhy se projeví jako dokonalý padouch. V závěru knihy však veškerá morálka ustupuje prostému utilitarismu, a to i přes to, že se ještě krátce před ním rýsoval téměř dokonalý happy end. 

 

Posledních padesát stran knihy je vskutku fenomenálních. Musíte se k nim však pročíst přes vcelku pomalý úvod a ještě pomalejší a ukecanou střední část. Hodnou chvíli jsem přemýšlela nad tím, co autorovi vyneslo nominace na Huga a Nebulu. Je to bezpochyby právě propracovanost světa. Avšak i v tomto morálně nejednoznačném prostředí bych si uměla představit děj, který by na 370 stranách více využil svého potenciálu tak, jak se to opravdu podařilo na posledních 50.

​