Wir können alles...

...außer Hochdeutsch

Heslem, které viselo téměř všude v mém oblíbeném městě, Stuttgartu, začínám tuto odyseu. Chci v ní otevřít otázku, co všechno může udělat zaměstnavatel pro vzdělávání svých zaměstnanců. A co mohou udělat nadřízení těchto zaměstnanců, aby jim v jejich vzdělávání zabránili.

Naše knihovna nabízí svým knihovnicím a knihovníkům senzační benefity: stravenky (které si z větší části doplácíme), pět týdnů dovolené (avšak ani jediný sick day, takže při nemoci si stejně berete dovolenou) a spoustu vzdělávacích příležitostí. Třeba kurzy angličtiny, zejména pro začátečníky a mírně pokročilé, na které můžete chodit jen asi dva roky. Pro pokročilejší je tu konverzace s rodilým mluvčím. Jednou za měsíc. Ostatní jazyky si studujte sami, jen ne proboha v pracovní době.

Máme tu semináře a workshopy se zajímavými lidmi. Když se jedná o lektora beletrie, mohou jít klidně všichni, ale čím významnější host je, tím méně knihovníků se (pochopitelně) na jeho seminář dostane. A taky máme odborné vzdělávání, třeba kurzy práce s počítačem nebo vyhledávání v databázích. Většina z nich je užitečná, avšak občas mám pocit, že ti, kteří by je potřebovali nejvíce, na ně stejně nejdou.

Jedním z posledních pikantních úlovků je seminář na téma "jak správně citovat". Zaměstnavatel zaplatí dvojici vysoce erudovaných odborníků na danou problematiku, aby udělali workshop pro celých 20 lidí. Při tom mu v jeho řadách pobíhají desítky vysokoškolsky vzdělaných vlastních zaměstnanců, kteří tuto problematiku ovládají, jelikož v nedávné době sami psali diplomovou práci. Dobře, každý neumí postavit se před lidi a přednášet, ale proč nevzít deset z nich a ty nevyškolit v tom, jak citace efektivně učit? Každý z těchto deseti by potom mohl vyškolit deset jiných zaměstnanců, a to s minimálními náklady.

A nyní se vracím ke Stuttgartu. V tomto městě jsem strávila pár měsíců za dob mých studií. Bylo to v době, kdy propukla bitva o stuttgartské hlavní nádraží (Stuttgart 21 vs. KopfBahnhof) a také se začínala stavět tamní městská knihovna. Párkrát jsem šla kolem jejího staveniště. Dnes je z ní funkční architektonický klenot.

A proto, když se objevila nabídka na zahraniční stáž v knihovně, zajásala jsem. Moct si ji nejen prohlédnout, ale navíc v ní zkusit i pracovat, okouknout jejich kulturní akce pro veřejnost a ještě si zlepšit němčinu, znělo až příliš lákavě. Splňuji základní podmínky, tak proč se nekusit přihlásit, že? Pořád je možnost, že mě komise nevybere, ale co když ano?

A pak přišel náraz. Hlavou o zeď. Můj šéf (do té doby celkem oblíbený) a jeho přímá nadřízená se na můj dotaz týkající se této příležitosti vyjádřili takto: nabídka není určena pro běžné knihovníky a mou žádost nepodpoří. Tak. Basta fidli. Jejich doporučení je nutnou součástí žádosti.

Co z toho vyplývá? Chci se vzdělávat, ale někdo jiný rozhodne, že pro to nejsem dost dobrá. Chci se zlepšovat a být pro svého zaměstnavatele přínosem, ale nemám pro to tu správnou pozici či funkci. Aspoň, že mám ty správné "papíry".

Pro mě z toho plynou tři možnosti: vykašlat se na to a nechat se ubít systémem, upadnout do pasivity a deprese a stát se šedivou knihovnickou myší. Nebo se můžu pokusit obejít systém, tedy podat žádost i bez souhlasu vedoucích. Představuju si, kdo z nich bude naštvaný nejvíc, ale zase by to mohlo někoho nakopnout.

Třetí možností je sehnat dostatečně pádné argumenty, aby mí vedoucí názor změnili. Termín je však žalostně krátký. Začínám se šamanským zaklínáním a o dalším postupu hodlám informovat.