O významu přátelství II

aneb Pokračování článku z 25. února 2015.

Mé "drahé přítelkyni" stačily tři měsíce na to, aby zopakovala své umění nechat někoho ve štychu. Věří ještě někdo na čtvrté šance? Já tedy ne.

Takže hezky od začátku. Uprostřed týdne jsem onu inkriminovanou osobu pozvala na svou oslavu, která bude za dva měsíce, bude fakt důležitá a velká v mém životě. Odpověděla mi asi pěti nadšenými maily s hromadou dotazů a mimo jiné pozváním na svou vlastní narozeninovou oslavu, která se má konat "tuto sobotu". Zatím ještě nevím kde, ale pak ti dám vědět.

OK, přizpůsobím se, ráda ji uvidím, koupím dárek a čekám na pokyny.

Nepřišly žádné.

Že bych se spletla? Datum nebo tak?

Sociální sítě jsou ale odporní bonzáci, jak si jistě mnozí z nás uvědomují, takže společní přátelé a jejich fotografie mi prozradily, že party byla a že se velmi vydařila.

Děkuji za pozvání.

Moje vlastní máma mi posléze řekla, že jsem se měla ozvat sama a že třeba zapomněla, že mi neposlala aktuální intrukce. Ale v tom je právě ten vtip. Zapomněla. Nevzpomněla si.

Mám pocit, že jsem opět vynaložila více úsilí než protistrana. Snad by mi to mělo přinést zklamání, ale vlastně jsem s tím počítala. Předchozí zkušenost? Nedůvěra? Zbožné přání, aby se na mě vykašlala a já mohla napsat tenhle článek?

Objevila jsem však několik velmi pozitivních skutečností:

Mám jiné přátele a ti mají i fajn sourozence.

Dá se s nimi jít na kafe.

Dá se s nimi jít do kina.

Česká filmová tvorba není zase tak špatná.

A dá se s nimi jít i do čajovny.

Parkovat auto v centru Prahy může být neuvěřitelně zábavné.

V noci jezdí autobusy podle jízdního řádu.