O hladových hrách

Konečně jsem se dočkala. Poslední film natočený podle knih Susanny Collins se dostal do českých kin. Ve svém mírně masochistickém očekávání nejhoršího jsem se rozhodla onen zážitek skutečně podstoupit. Včera odpoledne, v přecpaném kině páchnoucím máslovým pocornem.

Dobrá zpráva je, že jsem usnula pouze jednou a jen na velmi krátkou chvilku, protože v zápětí do mě šťouchla vedle sedící kamarádka, aby mi sdělila své dojmy z kapitolských paneláků, jež nápadně připomínají sídliště na Praze 13. Na vině ovšem nebyl samotný film, jako spíš fakt, že jsem byla vzhůru od čtyř od rána.

Podívaná to byla zajímavá, investovaných peněz rozhodně nelituju, avšak projevil se onen fenomén knih převedených do filmů - totiž chybějící komplexnost a hloubka postav, zejména té hlavní. V knize mi vadilo, že Katniss, která celou dobu tvrdí, že svět je špatný a že do něj rozhodně neplánuje přivést vlastní děti, se nakonec zpronevěří vlastnímu přesvědčení. Jenže z filmu tenhle dojem cítit není. Nepoznáme, co si Katniss myslí o světě a o potomstvu. Vidíme jen, že svět je najednou v pořádku, takže je i v pořádku vyvést rodinu.

Z důvodu předchozí znalosti příběhu, byť ne čtenou formou, nýbrž naposlouchanou audioknihou, mi jednotlivé scény nepřipadaly tak drastické, a ani pro mě nebylo překvapením, když některá z postav zemřela. Z knihy si nepamatuju na scénu krátce po mém probuzení ani na některé detaily, jako třeba členy týmu, kteří jej opustili příliš brzy. To, co popisují jako olej, mi však připadalo spíš jako dehet. Nevadí. Slizké a černé to bylo dost.

A svět plyne dál a já mám ve dvou třetinách měsíce hotové dvě třetiny mé závěrečné práce, takže vlastně alles gute.