Zase jednou sama do kina

Letošní rok mám ve znamení výher. Z kraje roku několik knih a audioknih, teď se jednalo o dva lístky do kina na film podle knihy. Výhra v tomto případě ale není úplně ten správný pojem, protože Neoluxor rozdával 15 lidem po dvou vstupech za nejlepší komentáře. Ozvalo se 11 soutěžících, takže nárok na vstup získali všichni. A tak jsem šla.

Dánština mi připadala od začátku sexy melodická, zejména v podání Asada. Herečku Rose jsem si příliš neoblíbila, za to tvář mladého policisty ano. Ach jo, osud (autor, režisér) mu nebyl nakloněn.

Knihu jsem nečetla. Z této série znám pouze první díl, Ženu v kleci, kterou jsem poslouchala jako audioknihu. Proto mě překvapily komentáře, že se film hodně odchyluje od knižní předlohy. Kdybych měla více času na čtení nebo kratší pořadník (viz předchozí příspěvek na blogu), asi bych si Vzkaz v láhvi přečetla, prostě jen pro srovnání. Už ale ne jako audioknihu.

Příběh se odehrává v prostředí sekty Svědků Jehovových. Není to detektivka, protože od začátku víme, kdo je pachatel (ten jeho slizký úsměv ho prozradil okamžitě, jakmile poprvé vstoupil na scénu). Thriller ale rozhodně ano, a nebyl snad jediný okamžik, kdy bych se u filmu nudila. Přemýšlím, že se poohlédnu i po předchozích dvou filmech, Ženě v kleci a Zabijácích, protože tenhle film se mi líbil moc.

Oba hlavní herci, Nikolaj Lie Kaas a Fares Fares, sice vypadají jinak, než jak jsem si je představovala při poslechu Ženy v kleci, v rolích detektivů kriminálního oddělení Q se mi však líbí.

Film prostě doporučuju. Nejen fanouškům knižních předloh, ale i obdivovatelům napínavých žánrů.