Čtyři dny se Samanthou #1

Občas nastávají chvíle, kdy máte rádi svou práci, i když jste ještě před okamžikem přemýšleli, jestli vám to za ty prachy stojí. Takový moment jsem prožívala minulý týden, kdy jsem měla v rámci pracovní náplně za úkol vykonat něco, co by mnozí udělali rádi i zadarmo. Dostala jsem na starost Samanthu Shannon při její čtyřdenní návštěvě Prahy.

Úkol č. 1: vyzvednout na letišti

Samantha bydlela v bytě, který se nachází přímo v centrální budově Městské knihovny v Praze. Nejdříve tedy bylo nutné byt zkontrolovat a převzít klíče. Vyzbrojena množstvím (vlastních) peněz, "nafasovala" jsem vůz i s řidičem a končící ranní špičkou jsme se vydali na letiště.

Napadlo mě z mobilu kontrolovat příletovou tabuli, díky čemuž jsem věděla že: 1) přiletí na terminál 1 (Británie prý není v Schengenu) a že 2) přiletí o čtvrt hodiny dřív.

V příletové hale se tou dobou pohybovalo množství lidí, z nichž většina měla různé tabulky se jmény osob, společností či sportovních klubů (makedonští volejbalisté). Přidala jsem se tedy do této skvadry, ovšem místo prostého papíru třímala v ruce Vidořád (česky). Samantha se objevila asi za dvacet minut, kdy jsem už od třímání přešla k tomu, že jsem knihu postavila na zábradlí a snažila se tvářit přiměřeně inteligentně.

Ačkoli jsme se nikdy neviděly, poznaly jsme se hned. Já měla výhodu ve fotografii z jejího blogu, na které si je dokonce i trochu podobná (má světlejší vlasy a nosí výrazné brýle), ona mohla poznat svou knihu. Za následující čtyři dny jich uvidí ještě spousty.

Samantha je štíhlá a vysoká, vyšší, než jsem očekávala. Už cestou k autu se podiovovala počasí, protože si zabalila oblečení na větší zimu (ten den bylo jasno, 18 stupňů). Její miniaturní kufřík náš osobní šofér uložil do kufru auta. Usedly jsme dozadu a nechaly se odvézt do centra.

Nejdříve jsme se ale bylo nutné dostat z parkoviště, a to pokud možno bez proražení závor. Protože jsme parkovali déle než půl hodiny, stálo mě to 200,- Kč. Se slovy: "Dneska žádný oběd" jsme konečně vyrazili. Byla jsem připravená si povídat, protože mě napadlo, že třeba Samantha bude chtít vědět, co ji čeká, kudy pojedeme, co by v Praze neměla minout. Po několika úvodních zdvořilostních frázích si však vytáhla čtečku e-knih a začala si číst.

Řidič nás vysadil přímo na dvoře knihovny. Ačkoli je knihovní byt vzdušnou čarou doslova pár metrů, nedá se do něj odtud dostat. Prošly jsme tedy se Samanthou a jejím kufříkem zázemím knihovny, skrz centrální halu a kolem sloupu z knih se dostaly na ulici. Obešly jsme budovu a dorazily k bytu z té správné strany. Vypadala mírně překvapená, ale snad pozitivně. Byt je malý a trochu temný, ale zase umístěný v samém srdci staré Prahy.

Její první otázka zněla, jestli je tu wi-fi. Byla, ale zaheslovaná. Slíbila jsem, že zjistím, jak se do ní dostat. Samantha je totiž velmi akční na sociálních sítích, zejména Twitteru.

Podělila jsem se s ní o itinerář, sdělila, že ji v pět čeká rozhovor v rádiu a v šest knižní klub, požádala, aby přišla kolem čtvrté za mnou. Bylo před polednem a čekalo ji pár hodin volna na objevování Prahy.

Úkol č. 2: rozhovor v Radiu 1

Blížila se čtvrtá odpolední a já byla stále nervóznější. Radio 1 sídlí na Vinohradech a na cestu je třeba asi půl hodiny. Byly čtyři a Samantha stále nikde. Ve čtvrt na pět jsem znervózněla o trochu víc a vydala se k jejímu bytu. Na dveřích však není zvonek, proto jsem se otočila a šla zpět. V půl páté jsem procházku zopakovala a tentokrát na dveře zabušila. Samantha otevřela. Připomněla jsem jí rozhovor. Slíbila, že hned přijde, proto jsem se vydala zpátky do knihovny pro své věci.

Kolem tři čtvrtě už jsem věděla, že do rádia včas nedorazíme. Našla jsem telefonní číslo a ohlásila jisté, asi půlhodinové zdržení. Přesně v pět se Samantha konečně objevila. Ten balvan, co mi žuchl ze srdce, museli slyšet až dole v metru, kam jsme v zápětí zamířily. Vybavila jsem ji třídenní jízdenkou, nacpala do už tak plného vagónu a hurá na Floru.

Od stanice metra se jde ještě asi deset minut pěšky skrz vilovou čtvrť. Naštěstí je Samantha zvyklá chodit, i před tím Prahu objevovala po svých. Do Radia 1 jsme dorazily v 17:35 a šla hned do vysílání. Paní ji zatlačila do studia, mě v zápětí za ní, ale zatímco Samantha seděla za obřím mikrofonem, já se krčila v koutě u hromady cédéček.

Moderátor kladl otázky v angličtině, Samantha odpovídala a po té se moderátor snažil vše přeložit do češtiny pro své posluchače. I když jistá část Samantiných prohlášení zůstala ztracena v překladu, dozvěděla jsem se, že Kostičas se připravuje jako film. V současné chvíli je teprve ve zpracování scénář, na kterém Samantha sama nepracuje, protože to není něco, s čím by měla zkušenosti. Zato však byla předběžně přizvána jako creative consultant u samotné výroby. Zatím však není ani znám režisér.

Zmínila se také o Andy Serkisovi. Moje první otázka po opuštění rádia se týkala právě jeho. Ano, je to ten stejný Andy Serkis, který hrál Gluma v Pánovi prstenů a který se narodil ve stejném městě jako Samantha.

Těsně před odchodem ještě podepsala knihy pro výherce soutěže Radia 1 a vydaly jsme se do nedaleké pobočky knihovny v Korunní ulici, kde měl v šest hodin začít Book Club.

Úkol č. 3: Book Club

Do pobočky Korunní jsme dorazily přesně v šest, což bylo vzhledem k předchozímu zpoždění naprosto nečekané. Naštěstí stačilo přesunout se pouze o dvě zastávky tramvají. Na Samanthu tu čekalo asi 15 zájemců o povídání o knížkách v angličtině a dorazila i překladatelka jejích knih, Lenka Kapsová.

Ačkoli bylo jako téma vypsáno britská fantasy, stejně se většina otázek točila kolem Samantina světa, inspirace a dalších knih. Navázali jsme na téma filmového Kostičasu, kdy se nám autorka svěřila, že sice nemůže ovlivnit, kdo bude hrát její postavy, ale že miluje a moc by si přála, aby Jaxona Halla hrál Benedict Cumberbatch.

Sága Kostičasu byla už od počátku plánovaná jako sedmidílná. Druhou variantou ve hře prý bylo pět strašně tlustých knih. I přes to Samantha stále žasla nad tím, že její britské vydavatelství na něco takového přistoupilo, když za nimi s podobnou nabídkou přišla tehdy asi tak dvacetiletá úplně neznámá spisovatelka. Ráda by udržovala roční periodu vydávání, ale vzhledem k tomu, že třetí díl, The Song Rising, vyjde na jaře příštího roku, má od poslední knihy dvouletý odstup. Tato kniha ale prý potřebovala několikrát přepsat a upravit, aby si udržela náboj Vidořádu. Poslední díl by tak měl vyjít někdy v letech 2022 až 25. Paige prý trochu zestárne, ale zase ne o moc. Už ve třetím díle oslaví dvacáté narozeniny.

Dále Samantha přiznala, že připravuje novou knihu, která bude stát úplně mimo dosavadní ságu. Půjde o dračí fantasy klasického stylu založené na legendě o sv. Jiřím a bude se jmenovat The Priory of the Orange Tree. Její české nakladatelství Host zatím neslibuje, že ji jednou koupí. Na otázku, jak si představuje draky, odmítla odpovědět, aby o svém chystaném díle neprozradila příliš mnoho.

Několik otázek se také stočilo k překladu, protože Kostičas i Vidořád obsahují spoustu podivných výrazů, které autorka buď převzala z obskurních zdrojů, nebo sama vymyslela. Koneckonců proto byla přítomna i překladatelka jejích děl, Lenka Kapsová. Samantha si je vědoma toho, že ve spoustě jazyků musely být její knihy přejmenovány, protože se zkrátka nepodařilo vymyslet smysluplný ekvivalent The Bone Season (kost + období = Kostičas). Názvy pro jednotlivé řády jasnovidnosti byly převzaty z viktoriánské knihy Allana Kardeca.

Viktoriánským obdobím je vůbec Samantha fascinovaná. Je to právě ta doba, kdy se historie světa Kostičasu oddělila od naší. Během jedné noci roku 1859 došlo ke zvláštní velmi silné bouři (fakt! je to i na Wiki). V Samantině světě právě tuto noc vystoupili Refájci z podsvětí. A z Refájců nejzajímavějším je Paigin Strážce (angl. Warden). Je zvláštní, že mu Paige stále říká tímto titulem, ačkoli jeho vlastní jméno je Arcturus. Samantha pustila drobnou návnadu na své fanoušky: ve čtvrtém díle se Strážce zeptá Paige, proč mu vlastně neříká jménem.

A které knížky Samantha doporučuje? Několikrát při různých příležitostech zmínila svou oblíbenou autorku Margaret Atwood a zejména její knihu The Handmaid's Tale (česky Příběh služebnice) a také tradičního Tolkiena (když už jsme zmínili toho Andyho Serkise).

Na závěr Book Clubu proběhla i taková menší autogramiáda.

Úkol č. 4: odvést domů

Byl pozdní večer, 22. září, když jsme opustily knihovnu v Korunní a vydaly se na tramvajovou zastávku. Samantha projevila zájem o českou kuchyni. Můj soukromý zdroj tipů na restaurační zařízení mi poradil Jedovou chýši, která se tak sice už dnes nejmenuje, ale je to tradiční místo a na turisty připravené, českou kuchyní vybavené.

Usedly jsme na dřevěnou lavici a Samantha se zeptala, jestli mají takovou tu speciální českou kolu, o které slyšela, ale nikdy neměla. Kofolou bohužel Hlávkův dvůr neoplývá, dala si proto bezinkovou limonádu a objednaly jsme si guláš. Vysvětlila jsem jí, která z dalších jídel na lístku jsou typicky česká (svíčková, vepřové výpečky, řízek, smažený sýr), ale ona prostě přijela do Čech na guláš (a navíc byl jedním z nejlevnějších hlavních jídel).

Povídaly jsme si o škole, jejích univerzitních studiích v Oxfordu, mých erasmáckých studiích v Německu a tamní strašné kuchyni, ptala se, jak fungují české peníze a na závěr si sama svou porci hrdě zaplatila. Odvedla jsem ji zpátky ke knihovně (nebyla jsem si jistá, jak dobře okolí prozkoumala, proto jsem jí nabídla i samostatnou procházku, ale zdálo se, že je vděčná za doprovod) a vydala se také domů.