Humbook!

Ano, ani já jsem si nemohla nechat ujít první ročník festivalu young adult knih. Ačkoli věkově mírně přesahuji cílovou skupinu, musím zkonstatovat, že jsem nebyla výjimkou (matky doprovázející své dcery se nepočítají). Dovnitř jsem se vetřela zadarmo, a to nikoli díky blogerskému pozvání (mé kvality zatím nebyly oficiálně odhaleny), nýbrž opět díky svému zaměstnavateli.

Oblíbený knižní klub Fresh Books, který zde občas propaguji (a jehož další setkání se uskuteční už příští týden), totiž získal oficiální pozvání od pořadatelů, takže bylo jen otázkou oslovení správných osob, aby mě na tuto událost zapsaly (díky, Mílo). A protože jednou z hlavních hvězd festivalu byla Ruta Sepetys, nemohlo být improvizované setkání klubu na Humbooku o ničem jiném, než její poslední knize Sůl moře (dobře, ještě mohlo být o Eragonovi, jednorožcích nebo Projektu Alfa).

O dárku pro prvních padesát účastníků jsem nevěděla, proto jsem dovnitř nespěchala. I tak mé kroky zbrzdila fronta, která naštěstí rychle postupovala. Hned po vstupu do budovy byli čekající obklopeni nabídkami na vyzkoušení hry Pukec a pro uživatele Instagramu tu byla mašinka na tisk fotografií. Zvláštní, slečna s letáčky Instagrafu mě zjevně neuznala za dostatečně cílovou pro tento typ služby, takže se věnovala lidem přede mnou ve frontě a pak hned těm za mnou. To ale ještě netušila, že se stanu jejich možná nejvěrnějším uživatelem!

Dárkovou tašku jsem nedostala. Vlastně jsem to ani nečekala, vzhledem k ceně, kterou jsem "zaplatila" za vstupenku, a ani mě to nemrzelo. Koupit si VIP lístek však mělo opravdu smysl, protože za 350,- Kč dostali návštěvníci plátěnou tašku se dvěma novinkovými knihami (obě jsem si už koupila), diářem v krásných modrých deskách (pro uživatele cloudových služeb spíš milá vzpomínka), jedním číslem časopisu Pevnost a spoustou dalších drobností.

Můj oblíbený obchod eReading.cz si dělal reklamu kupónem na trojici e-knih zdarma. Balíček sestával z jedné, kterou už mám (Rudá jako rubín) a dvou, o které nemám zrovna zájem, ale i tak vlastně potěšil. A pak už po schodech dolů, do víru knih, jídla a zajímavých hostí.

Pod schody se nacházely dva stánky: jeden s knihami (Dobrovský), u kterého se točil dav lidí lačnících zakoupit si novinky k podpisu s 20% slevou (o souborném vydání Odkazu dračích jezdců slevněném ze dvou tisíc na 1599,- Kč jsem opravdu chvilku uvažovala, ačkoli to byly všechny peníze, které jsem měla momentálně u sebe), druhý s občerstvením. Když pořadatelé na Facebooku psali, že svačinu s sebou mít nemusíme, že se na místě najíme, čekala jsem upřímně trochu něco jiného. Základní výběr sestával z chlebů s pomazánkami, bagetami a koláči. Vyšší cenu bych zkousla, ale nikoli takto jednotvárnou stravu. Pečivo! Prosím, příště mi dopřejte nějakou alternativu, kdo se má na to sacharidové, lepkem přetékající jídlo pořád koukat?

Chtěla jsem se věnovat Fresh Books, když už jsem byla "vyslána" zaměstnavatelem, takže jsem minula jak besedu s Natalií Ščerbou, autorkou Časodějů, tak i trojicí českých autorek. Přišla jsem až na Rutu Sepetys, kdy už velký sál začínal vypadat jako poněkud malý. Značnou nevýhodou byly čtyři mohutné sloupy, přes které z některých míst prostě nebylo vidět na pódium, takže ani stání na bocích hlediště se neukázalo jako geniální nápad.

Program v horním patře jsem neviděla vůbec, protože jsem většinu doby stála ve frontách na podpisy jinde, nebo neměla sebemenší šanci se k účinkujícím probojovat. Program "Jak se vaří kniha" byl zopakován dokonce dvakrát, ale takový zájem zjevně pořadatelé nečekali. Lidé se mačkali úplně všude v bezprostředním okolí, až ucpali jedno křídlo schodiště, což nechápu, protože odtud stejně nemohli nic vidět a nejspíš ani slyšet.

Zpátky k Rutě. Je to žena energická a charismatická, a kdybych už Sůl moře neměla přečtenou, určitě by mě navnadila. Mluvila o katastrofě, která je ústředním motivem její poslední knihy, havárii lodi Wilhelm Gustloff, jako o největším námořním průšvihu, o kterém se téměř neví. Každý zná Titanik, ale na Gustloffovi zemřelo více než šest krát tolik lidí (Titanik 1 500, Gustloff 9 300) a další dvě lodi následovaly (Goya 6 700, General von Steuben až 4 tisíce obětí).

Následná fronta k podpisu nebyla dobře organizovaná. Vlastně nebyla vůbec organizovaná, protože se na pódium přistupovalo zleva i zprava. Později pořadatelé vyhlásili, že vzhledem k dalšímu programu bude Ruta pokračovat v podepisování na schodišti. Velká skupina se střelhbitě přesunula nahoru, k východu, já však zůstala stát na schodech a dobře jsem udělala, protože autorka nepodepisovala až nahoře, nýbrž na podestě pravého křídla schodiště. A tak jsem stála asi desátá ve frontě.

Ruta byla celou dobu usměvavá, vstřícná a upovídaná, psala čtenářům do knih věnování a svou energií, kterou stále oplývala i po více než hodině podepisování, mě zkrátka dostala. Do hlavního sálu jsem se přesouvala právě ve chvíli, kdy vyvolávali drakopána Christophera Paoliniho.

Víte co? Je hezčí, než jsem čekala, a fialová košile mu nesmírně sekla. Dlouho jsem se ale nezdržela. Sál byl jednak dost plný a jednak tam bylo nedýchatelno. Opravdu obdivuji všechny fanoušky, kteří tam dokázali přečkat celou besedu. Já jsem chodila jen občas nakukovat a vždycky, když mi došel dech, se pokorně vrátila do Chill out zóny za kolegyněmi z Fresh Books, a v mezičase se věnovala své oblíbené kratochvíli s Instagrafem (ale to si asi nechám na druhý příspěvek).

Situace s neorganizovanou frontou na podpisy se opakovala, takže jsem počkala do chvíle, kdy byl opět vyhlášen přesun na schodiště. Tentokrát jsem ale stála podstatně níž, viděla jsem tedy do sálu. A chvílemi byla dost naštvaná. Nejdříve pořadatelé přesunuli levou frontu doprava, takže se stála jen jedna (hurá), později vyhláslili, že kdo nestojí na okraji pódia, nechť se přesune na schody. Plán byl jednoduchý: podepsat knihy zbývajícím zhruba patnácti fanouškům a přemístit Christophera na podestu schodiště. V praxi ale konec fronty nikdo nehlídal, takže se z patnácti fanoušků stalo spíš třicet, navíc každý druhý potřeboval fotku a jen málokomu stačil podpis jen v jedné knize. I přes veškerou snahu o minimalizaci následků dlouhých front jsem čekala na dračí podpis skoro hodinu.

Nemám nejmenší tušení, co se dělo dál, a ne, nestihla jsem ani druhé kolo "Jak se vaří kniha", najednou jako by zazněl gong a všichni začali hromadně balit. Takže jsem taky sbalila své dvě podepsané knihy, jednu nově zakoupenou a dvě vyhrané, a spolu s kolegyněmi zamířila k metru.

Příštího ročníku se určitě zúčastním (pokud mi do toho něco nepřijde, třeba smrt). I kdybych se do té doby nestala slavnou blogerkou, opinion makerem nebo třeba ředitelkou zeměkoule, budu zcela jistě přemýšlet o VIP vstupence. Uvítám však větší a vzdušnější prostory, pokud možno ne pod zemí, aby když už není wi-fi, byl aspoň signál (bez něj jsem musela chodit instagramovat ven). Tu svačinu si klidně přinesu.