Pátek 13. a Windows XP
Cože, on už je zase pátek?
Kam se mi ten týden poděl? Mé předsevzetí, že budu zase každý týden něco psát, jde do kopru. A to vše bez mého vědomí – protože zkrátka ten čas tak strašně letí!
Minulou sobotu se konal Humbook (cože, on už je to týden?). O tom, jak se mi tam líbilo (moc), co jsem tam dělala (stála ve frontách) a co z toho vzejde (kupa rozhovorů a soutěží), jsem se již rozepsala na stránkách Zeedee.
Tentokrát bych se ráda zaměřila na technickou historku o tom, co následovalo.
Na Humbooku jsme s kolegyní Petrou ze Zeedee (na první fotce) uskutečnily trojici rozhovorů s autory – postupně s Anitou G. Howard, Martinem Bečanem a Joelle Charbonneau. Výsledkem nebude video, prostě jsme si povídali a výsledek najdete v průběhu následujících týdnů na Zeedee (kde jinde).
Bylo mi jasné, že potřebuju diktafon. Zvolila jsem nejsnazší cestu – půjčila jsem si zařízení mé lepší polovičky, ježto se zove novinářem. Rada číslo jedna zněla: "Nenech si vypadnout baterky." (chybí zadní kryt). Rada číslo dvě: "Tady to zapneš a tady vypneš."
Takto vybavena jsem naklusala na první rozhovor. V jedné malé místnůstce probíhaly tři zároveň – asi dva metry od Anity seděla Joelle, o další tři metry dál Martin. Jakmile rozhovor s Anitnou skončil, plynule jsme se přesunuly k Martinovi. Joelle na nás čekala až odpoledne, a protože už tato místnost byla dosti vydýchaná, našla si koutek na galerii nad vstupem.
Kam tím mířím? Všude, kde jsem se pokoušela natáčet, byl příšerný hluk v okolí. Prosím, až budete dělat rozhovor, zajistěte si klopový mikrofon nebo tichý prostor, protože zvuky, které se linuly z diktafonu, připomínaly mimozemské kvílení utopené v bublinkové limonádě.
A teď ty Windowsy
Další velmi zajímavé zjištění bylo, že manželův služební, několik let starý diktafon, není kompatibilní s jablečnými technologiemi. Můj MacBook ho po připojení USB vůbec neviděl.
Přeskočím peripetie s tím, že jsem se pokoušela na Mac nainstalovat windowsí ovladače přes emulátor, protože mi to stejně nepomohlo, a posunu se rovnou ke starému počítači.
Koupila jsem si ho v srpnu 2010 (měla jsem ho stejně tak ráda, jako své jablečné technologie dnes, viz tento článek), úhlopřička displeje je nějakých 10 palců (totéž platí o klávesnici – přesto jsem na něm napsala diplomku) a má design jako Mickey Mouse. Nekecám! Pravá vysokoškolačka odjíždějící na Erasmus do zahraničí přeci potřebuje reprezentovat!
Poslední tři roky, co mám MacBook, Mickey ležel téměř nepoužitý v psacím stole (a taky jídelním, konferenčním, odkládacím atd.). Tento týden opět našel uplatnění, obsahuje totiž nejcennější vynález posledních dvaceti let – Windows XP.
Úžasný prográmek přímo od výrobce diktafonu (kterého nechci jmenovat, protože po této záležitosti bych si od něj už nikdy nic nekoupila) má však několik drobných vad – je úplně blbý a nedá se z něj exportovat. Co to po praktické stránce znamená? Že chodím do práce se dvěma počítači. No řekněte, kdo z vás to má?
Rozhovory budou. Možná.
V tuto chvíli můžu hrdě oznámit, že první dva rozhovory mám přepsané. Ten s Martinem ne úplně celý, ale materiálu je tolik, že i kdyby se teď všechno porouchalo, mám z čeho čerpat (jen nesmím přijít o svůj super chytrý sešit – takový ten papírový).
Čeká mě ale nejtěžší část – rozhovor s Joelle. Ty mimozemské zvuky smíchané s minerálkou ještě posuňte o oktávu výš a namažte na ně fíkovou marmeládu. Asi tak to zní.
Pátek 13.
je dnes. Je to skvělá příležitost k tomu:
přijít opět pozdě do práce (ve které jsem stejně dala výpověď)
vyzvednout si na poště voličský průkaz (protože ať udělám cokoli, stejně to vyhraje ANO, no NE?)
konečně z doporučených článků na blogu stáhnout Samanthu Shannon a Christophera Paoliniho, protože tu byli už před rokem
jít se mačkat v davu na Signal Festival, protože přece miluju davy
