Do Itálie nebo do Japonska?
To se tak občas stane: vydáte se do Itálie a najednou zjistíte, že jste v Japonsku. Tedy skoro.
Minulý týden jsem opět, letos již podruhé a za svůj život potřetí, zavítala do Říma. Už ve vlaku z letiště na nádraží Termini upoutal naši pozornost plakát na výstavu Mangasia, přehlídku asijského (nejen japonského) komiksu. Muzeum jsme v zápětí i našli, jen zrovna bylo pondělí a tedy zavřeno.
Řekli jsme si, že se sem určitě vrátíme, což se nám skutečně podařilo. Ještě před tím jsme ale objevili jinou zajímavost: výstavu japonských dřevorytů slavného Hokusaje (to je taková ta vlna) a neméně proslulého Eisena (to jsou zase ty vesměs jednotně ošklivé gejši v načechraných kimonech).
Na jeden den se nám zdálo Asie celkem dost, na jeden pětidenní výlet do Itálie to však neměla být konečná.
Druhý den nás totiž čekala cesta do Milána, ve kterém jsem doposud nebyla.
Na obřím nádraží, které byste si ještě snáz spletli s obchoďákem než to v Římě, nás přvítal další z japonských mistrů – Kunijoši (Kuniyoshi).
Náš hotel se nacházel nedaleko hlavního vlakového nádraží, přímo na cestě do historického centra. Neměl ale restauraci, kde bychom si mohli dát večeři, a tak jsme se vypravili objevovat stravovací možnosti v blízkém okolí. Skončili jsme v suši baru.
Udon, sašimi, onigiri...
...a ráno na výstavu posledního z mistrů ukijo-e.
Kunijošiho díla se mi líbila ze všech tří mistrů asi nejvíce, protože se v jeho tvorbě začal projevovat vliv evropského výtvarného umění. Obrazy se tak oku Evropana jevily plastičtěji, koukatelněji, zajímavěji.
Přemýšlím, kam pojedeme příště. Do Francie za Italy? Do Německa za Afričany?
Obávám se, že to bude Londýn a že v tom bude opět hrát roli Země vycházejícího slunce.
