Vítejte na vesnici, máme vás rádi

Jsou tomu již tři týdny a pár dnů navíc, co jsme dokonali náš útěk do divočiny a začali skutečně prožívat svou vesnickou story. Ponechme stranou fakt, že nás stavební firma nechala ve štychu, takže stále máme půlku kuchyně, žijeme bez interiérových dveří a luxusu teplé vody si smíme užívat právě týden, i když pouze za cenu každodenního vylévání kýble na protékající vodu.

Výhody vesnického života, které jsem zatím objevila:

• Nemáme hysterické sousedy o patro výš, nemusíme poslouchat cizí řev a nikoho potkávat ve dveřích do domu.

• Když cokoli proteče, můžete nadávat leda sami sobě a nepřijde na vás ještě rozezlený soused odspoda, abyste mu zaplatili opravu stropu.

• Pošťačka vás najde, i když nemáte číslo popisné.

• Všude, kam se podívám z okna, vidím zeleň, stromy a kopečky.

Zatím objevené nevýhody:

• Sousedi mají psa, který miluje dlouhé štěkací árie. Vydrží to i hodinu v kuse. Říkám si, že tu nebude věčně. Vím, je to kruté, ale už jen deset, dvanáct let a máme pokoj.

• Tráva. Je všude. Pošušňání pro alergiky, ještě větší pro alergiky, kteří tu trávu musí občas posekat. Víc asi netřeba popisovat.

• K civilizaci je to poněkud dál. K vlaku 2km, k autobusu 900 m. Jezdí jednou za hodinu. Do Prahy se sockou pod hodinu dostat prakticky nedá, autem za 20 až 60 minut, v závislosti na stavu D5, který je v posledních dnech dosti zoufalý.

• Vesničani.

Ano, tito lidé mají zvláštní kategorii. Jejich výskyt mě totiž v době internetu, globalizace, takových těch facebooků a všeobecné dostupnosti velkoměstské kultury nepřestává udivovat. Jistě jim nedělá potíž v neděli strávit půl dne ve 30 km vzdálených obchoďácích s téměř nepřetržitým provozem, ale bohužel vyznávají logiku typu "já tě neznám = jsi Pražák". A být Pražák je něco jako pro Pražáky být z Brna.

Minulou sobotu se ve vedlejší obci konaly pivní slavnosti. Kvanta stánků s jídlem, pitím, hafo lidí, přes den i s dětmi, do toho pódium s rozličnou muzikou. Přes den jsme jí nevěnovali pozornost, večer se ale dostavila Znouzectnost a na závěr místní hard&heavy kapela Bugr (prostě metaláci).

Mezi těmito dvěma uskupeními se strhla průtrž mračen, kterou jsme strávili na kraji lesa pod stromy (ano, to je další výhoda vesnického života: do lesa je to jen přes silnici). Sotva ale černě odění pánové s vlasy proklatě nízko dozvučili, počasí se umoudřilo a my se přesunuli do kotle. Stáli jsme pár metrů od pódia, podupávali a pohupovali vlastním hárem do rytmu.

Po pár skladbách se přímo před nás nacpaly dvě holky, obě s pivem v ruce, a začaly zběsile křepčit (už jsem říkala, jak nesnáším opilé tanečníky s kelímky v rukou? Horší už jsou jen cigára...). Ucouvla jsem. Několikrát. Fakt jsem nechtěla skončit zlitá (když to uschne, celkem smrádek, že jo). Po chvilce se jedna z nich otočila a snažila se něco sdělit mému muži. Myslela jsem si, že mu chválí tričko nebo tak něco, on však nereagoval.

Ani nevím jak, strhla se bitka. Nekecám! Fakt pravá vesnická rvačka za zvuku tvrdé muziky!

Holka napadla mého, o dobrých deset let staršího, třicet čísel vyššího a čtyřicet kilo těžšího muže, a pak se divila, že se brání. Skončila na zemi. Potom se přidala její kámoška. OK, dobře. Vypadli jsme.

Holkám to ale nestačilo. Ještě cestou z davu jedna z nich mého muže napadla (pravděpodobně zezadu, neviděla jsem to) a srazila mu z hlavy brýle. Nenašli jsme je. Ani střepy. Povalená si přivedla bráchu. Taktéž výrazně drobnější tělesné konstituce. S argumenty typu: "Mě nikdo mlátit nebude (začala si), co kdyby byla těhotná (haha, pivo a koncík je pro těhotné to nejlepší) a nikdy jsem vás tu neviděla, takže jste zasraný Pražáci," měla pocit, že bitka ještě neskončila.

Nebýt několika výrazně starších a výrazně místních pánů, bůh ví, jestli bychom neskončili někde v cele nebo v nemocnici. Celá ta vyhrocená situace ale naučila také něco mě o sobě samé. V době krize jsem se nesložila a až překvapivě jsem reagovala racionálně. Na holku, která mi řve z dvaceti čísel do obličeje (blíž to nešlo, musela by si stoupnout na špičky), jsem dokázala mluvit v klidu. Když bezprostřední riziko srážky přešlo, začala jsem hledat ty ztracené brýle.

Sesypala jsem se až pak. Jestli to bylo adrenalinem nebo vidinou toho, že budeme muset zaplatit několik tisíc za nové brýle, i když já už několik měsíců utahuju opasek, kde se dá, nedokážu říct. Každopádně jsem v tu chvíli měla chuť vylézt na podium a ty holky zesměšnit. Zjistit si, kde bydlí a poslat jim účet. Nebo cokoli jiného. A byl to právě můj muž, v době rvačky na hranici příčetnosti, nyní už klidný a pivem zlitý, kdo začal s racionální argumentací (taky jsem introvert, na podium bych nevlezla). Šli jsme domů.

Doma je krásně. Je tu průvan a všude stavební prach, ale je to naše království.