Proč nebude Margaret Atwood patřit mezi mé oblíbené autorky
Dnešek je vhodný den pro sepsání článku, který mám v plánu už od té doby, co jsem poslouchala audioknižní Alias Grace. Po Příběhu služebnice to pro mě byla v jediném roce druhá kniha světoznámé kanadské autorky Margaret Atwood, která dokonce v roce 2017 byla v ČR a převzala cenu Franze Kafky. Tato paní je celkově nositelkou mnoha a mnoha cen a také se podle jejích děl točí seriály. Po druhé knize ale můžu s jistotou říct, že mezi mé favority nezapadla a asi ani nezapadne.
Můžete namítat, že dvě knihy jsou jako ukázka díla někoho, kdo jich má na svém kontě možná několik desítek, dosti nedostatečné. Souhlasím. Nicméně právě tyto dvě knihy mají dosti společného a právě tyto prvky jsou pro mě osobně tolik odrazující.
1. Zdlouhavost
Obě knihy se rozjíždějí velmi pomalu, dlouho trvá, než vás vtáhnou do děje, a když už se tak stane, zahltí vás velkým množstvím rutiny, denních stereotypů a popisů věcí, které jsou zdánlivě nadbytečné. Připomínám, že jsem obě slyšela v audioknižní podobě, kde tento jev ještě více vynikne zejména proto, že je obtížnější tyto zdlouhavé pasáže zrychlovat nebo jen tak prolétávat, jako to dělám při čtení. Mnoho z těchto detailů se třeba časem ukáže jako důležitých, ale v tom množství vyžadují zvýšenou pozornost. Celkovému tempu knih potom odpovídá i tempo vypravěčů, které je v obou případech zkrátka kontemplativní.
2. Ženy to mají těžké
V obou knihách jsou ženy postaveny do vskutku nezáviděníhodné role. V případě služebnic je to nedaleká budoucnost, ve které mají muži dominantní postavení a plodné samičky slouží jako nádoby na jejich děti. U Grace se jedná o minulost před tím, než si ženy vydobyly takovou vymoženost, jako třeba volební právo. A vzhledem k tomu, že hlavními postavami (záměrně nepíšu hrdinky) jsou v obou případech ženy, mohla si autorka dovolit naložit jim opravdu velké břímě, aby je mohly pokud možno po většinu knihy útrpně snášet. Když se jim pak dostane vlídného zacházení, ani neví, jak se mají zachovat.
3. Skvěle vymyšlené prostředí, ve kterém příběhu chybí dechberoucí tečka
Příběh služebnice je tolik známý právě pro svou vizi nedaleké budoucnosti, kde většina žen není schopná rodit děti, a tak jsou ty plodné přidělovány do rodin vážených občanů, aby tuto roli zastaly. Je to podobné jako s Dorianem Grayem – základní nastavení snad všichni aspoň trochu znají, i když knihu samotnou třeba nikdy nečetli.
V tomto případě Atwood vystavěla vskutku barvitý svět se všemi zákonitostmi a posadila do něj nemastnou neslanou hlavní postavu, která se ani moc nebouří, ani moc nespolupracuje, zkrátka tak něco mezi. Snaží se jen přežít. Je to sice taky způsob, ale proč do hezkého světa neposlat také zajímavou hrdinku?
V případě Grace se jedná o inspiraci skutečným případem, který se stal v polovině 19. století. Došlo k vraždě pána domu a jeho hospodyně, služebná a podkoní utekli, byli lapeni a odsouzeni za jejich vraždu. Grace ale byl trest na poslední chvíli zmírněn z šibenice na doživotí a strávila nějakých třicet let ve vězení. Dozvídáme se detaily z Gracina dětství a dospívání, ale už ne tak moc o samotné vraždě.
Jejího případu se ujímá mladý psychiatr, který se snaží dopátrat pravdy, chodí za ní do vězení a povídá si s ní. Grace si s ním možná hraje, ale možná taky ne, potom se psychiatr vytratí kvůli osobním problémům (detailně popsaným) a kniha skončí celkem optimistickým epilogem. Omlouvám se za spoiler, ale prostě vyšumí do ztracena. Kde je nějaké ponaučení? Kde je nějaká pointa?
A proč je právě dnešek správným dnem pro sepsání podobného zamyšlení?
Byla jsem na OneHotDay, tedy akci vydavatelství OneHotBook, které obě zmíněné audioknihy uvedlo v život. Při hovoru s redaktorkou vyplynulo, že je mrzela recenze Alias Grace, kterou jsem napsala pro Naposlech.cz. Většina ostatních recenzí je totiž jednoznačně pozitivní, ta moje vyznívá tak napůl, i když výraz "sestřelit" bych rozhodně nepoužila. Zejména má výtka, že pětačtyřicátnice Grace zní úplně stejně jako třicátnice, se nesetkala s pochopením. Když si svou práci ale s odstupem pročítám, neměnila bych. Práci obou hlavních interpretů jsem pochválila.
Což mě dostává k myšlence, jak moc je recenzent audioknih ovlivněn obsahem knihy. Pokud se mi nelíbí text, bude těžké říct, že i když je kniha blbá, interpret byl skvělý. Pokud však budu nadšená textem, nehrozí, že bych naopak adorovala výkon, který by byl v jiných knihách jen průměrný? Nebo naopak natolik miluju text, že sestřelím interpreta jen proto, že text přečetl jinak, než jsem si to já ve svém bezbřehém fanouškovství představovala?
Myslím, že zrovna OneHotBook jsem zatím vychválila, co jsem jen mohla (pravda, ani Grace ani Příběh služebnice to nebyl), a tak by mi sem tam jednu upřímnou, byť ne úplně pozitivní zpověď nemuseli mít za zlé. Stále si myslím, že se jedná o v současnosti nejlepší vydavatelství audioknih u nás. Nemůžu ale chválit úplně všechno, vždyť bych vypadala jako podplacená ;-)
