Kniha vs. film – Vzkaz v láhvi

Koncem června jsem byla na premiéře filmu Vzkaz v láhvi, když jsem lístek do kina "vyhrála" v soutěži Neoluxoru. Do té doby jsem neměla žádné ambice přečíst si stejnojmennou knihu, avšak film mě natolik zaujal, že jsem svůj názor přehodnotila. A protože i první díl, Ženu v kleci, jsem slyšela jako audioknihu, uvítala jsem možnost i třetí případ oddělení Q vyslechnout v audiopodobě.

Audioknižní Vzkaz v láhvi jsem začala poslouchat v neděli ráno a už do večera měla dvě třetiny z celkových 15 hodin za sebou. V pracovním zápřahu mi trvalo další dva dny, než jsem doposlechla i zbytek. Teď už je recenze dostupná na patřičném místě mezi audioknihami.

Pokud si tedy nechcete narušovat zážitek z četby, poslechu nebo filmu, raději přepněte jinam. Tady se to totiž bude hemžit spoilery. Začíná srovnání knihy a filmu.

Dánský film byl pro mě náročnější v tom, že jsem si musela zvyknout na dánštinu. Potom už šlo všechno snadno. Komisař Karl Mørck vypadá téměř tak, jak jsem si ho představovala při poslechu Ženy v kleci, ale Assad si moc podobný není. Ten knižní je zavalitější. S neznalostí druhého dílu mě zpočátku napadalo: A z čeho má depresi? Karl nebyl schopen chodit do práce. Sledovat ho sice bylo mírně zábavné, ale poněkud neopodstatněné, nebo nedovysvětlené.

Rose. Kde se tam vzala? Poměrně nesympatická tvář, avšak se spoustou zajímavých nápadů, ergo asi bych měla doplnit druhý díl. A fešák Assad.... Ach :-)

Děj je postaven na únosech dětí z rodin Svědků Jehovových, které s policií moc nespolupracují. Dětem je asi tak pět až devět let. Pachatel je od počátku známý, objevuje se totiž v církvi poměrně často, ale kvůli svým "cestám" nikterak pravidelně. Unese dívku a chlapce, zavře je do loděnice a žádá od rodičů výkupné.

V knize je tento základní motiv stejný, ale unesené děti jsou podstatně starší (autorem vzkazu v láhvi byl dokonce 18 letý autista) a nejedná se výhradně o Jehovisty. Pachatel církve a sekty střídá.

Ve filmu jede s předat výkupné otec, zatímco matka sedí doma s dětmi. V knize se obevuje další postava: pachatelova zhrzená milenka, která je shodou okolností počítačovou expertkou. Zatímco za otcem jedoucím ve vlaku při předání peněz se ve filmu autem řítí Karl Mørck, v knize jsou to manželka s bývalou milenkou a policie v tuto chvíli o ničem nemá ani tušení.

Filmový závěr je rychlejší, ten knižní zase brutálnější. Máme více postav, takže jich více může zemřít. Karlův tým však působí v knize poněkud kompetentněji, jelikož na celou věc přijde opravdu sám a sleduje pachatele až do bowlingové herny. Ale zase to trvá déle.

Pachatel v obou případech také není úplně totožný. Jeho motiv pro unášení a zabíjení dětí je poněkud odlišný. Zatímco filmový padouch byl svědkem toho, jak hysterická matka polila jeho sestru kyselinou, a proto ji vlastnoručně probodl nůžkami, v knize se vyskytuje despotický otec, který zapříčinil, že sestru kyselinou polil sám pachatel.

V knize se vedle asistentky Rose objevuje i její sestra-dvojče Yrsa. Ve filmu nikdo takový není, ale i samotná Rose je vlastně víc podobná Yrse. Napadlo mě, že filmaři už možná v době natáčení druhého filmu znali knižní předlohu třetího, proto mohli tyto dvě postavy tak nějak zprůměrovat.

Byla jsem velmi překvapena, co filmoví tvůrci s námětem provedli. Oba zážitky byly pozitivní, avšak od jisté chvíle nesrovnatelné. Jisté dějové nitky zůstaly zachovány, ale příběh jako celek funguje v obou podáních odlišně.

Rozhodně doporučuji vyzkoušet obojí.