O šakuhači

Minulý víkend jsem do své sbírky hudebních nástrojů přidala další: šakuhači. Zúčastnila jsem se totiž Prague Shakuhachi Festivalu. Letos již potřetí, ale poprvé jako účastník, nikoli pouhý posluchač.

Účast na začátečnickém workshopu jsem dostala jako narozeninový dárek, vzala jsem si tedy pár dnů dovolené, abych si onu událost mohla užít naplno. A stálo to za to.

Z pohledu někoho, kdo zobcovou flétnu držel poprvé v ruce před dvaceti lety, a dokonce i z příčné dokáže vyloudit pár tónů, musím zkonstatovat, že šakuhači je opravdu obtížný nástroj. Čtyři dny jsem obětovala snaze dostat z bambusové (nebo v mém případě plastové) trubky s pěti otvory na prsty tón, po té několik tónů, a nakonec je ještě doladit různý sklon hlavy, respektive vzdálenost konce flétny od úst, totiž může ovlivnit výšku tónu o více než půltón při stejném hmatu.

A pak jsme hráli na závěrečném koncertě.

Poznala jsem u toho mnoho zajímavých lidí z hudební branže. Mojí učitelkou byla Kiku Day, která mi po té, co ochutnala moje mini cupcakes, vnukla nápad na food blog. Už ho připravuji. Pravý a jediný blog však zůstane tento. Přeci jen není pouze knižní.

A abych udržela tematiku, s omluvou autorům zmíněným v minulém příspěvku musím zkonstatovat, že byli předběhnuti v mém osobním čtecím pořadníku Frederikem Bachmanem a jeho Babičkou, která pozdravuje a omlouvá se.