Jak (ne)hledat práci
Určitě jste to také slyšeli: lidí je nedostatek, o kvalitní pracovní sílu se firmy poperou. Rozhodla jsem se do hry zvané "hledám práci" také zapojit.
Naposledy jsem se v tomto procesu nacházela v roce 2012, kdy vrcholila hospodářská krize, takže jsem vzala cokoli, co mi přinese nějaké peníze. Přebírala jsem součástky do klimatizací nebo kompletovala brýle, co se prodávají v Tesku, zkrátka samé vysoce zábavné činnosti.
Mé první zaměstnání na plný úvazek a pracovní smlouvu mi vyneslo krásných 11 tisíc korun čistého za měsíc. Ano, tabulkový plat v knihovně. Naštěstí jsem si brzy vypracovala na osobní ohodnocení a příplatky směnaření apod., naposledy jsem dokonce poskočila do vyšší platové třídy, takže jsem knihovnu po pěti letech opouštěla s platem zhruba dvojnásobným (v ročním průměru, po započtení 13. platu a dalších super věcí).
Nyní mám tedy pět let praxe (z toho skoro dva roky na nižší manažerské pozici), dělám spoustu věcí kolem – edituju web, přispívám do fanzinů, fotím, točím videa, vzdělávám se...
A s hrůzou musím zkonstatovat, že situace se za těch pět let nezměnila. Nejvíce mě mrzí to, že mnoha firmám (včetně těch, do kterých svou žádost posílám opakovaně) nestojí vysokoškolsky vzdělaný člověk ani za mail typu: vybrali jsme jiného kandidáta.
Odpovědí tohoto znění jsem pár dostala a věřte mi, milé firmy, i když to není pozitivní zpráva, je to lepší než vaše zaryté mlčení.
Po necelém měsíci hledání mám za sebou: nespočet odeslaných žádostí, dvě verze životopisu, tři zamítavé zprávy a jeden absolvovaný pohovor (zatím neznám výsledek).
A takhle my si tady žijeme.
Ještě přemýšlím, že půjdu prodávat pečivo do Alberta, tam jsem aspoň viděla inzerát přímo ve výloze...
K dnešnímu ne úplně optimistickému tématu přidávám fotku k další ne zcela pozitivní zprávě. Tento týden zemřela Ursula Le Guin, od které jsem sice nic nečetla, ale aspoň jsem viděla film od "toho druhého Mijazakiho", Příběhy ze Zeměmoří.
